PRVÁ SLOVENSKÁ UMELÁ BALADA (Rozina Milovská zo Senice)

Eva Fordinálová

0
1058
V našej kultúre majú balady (žiaľ) bohaté zastúpenie vo všetkých sledovateľných obdo-biach. A azda ešte do predkresťanských čias siaha napríklad pôvabná a pôsobivá báseň – pieseň Išli hudci horou – ale ide o ľudovú poéziu vyrovnávajúcu sa so zásahom celospoločen-ského diania do konkrétneho života jednotlivca (turecké vpády, vojenské lapačky, zbojnícke príbehy…). Až začiatkom 19. storočia sa v našej literatúre objavuje prvá balada umelá – a viaže sa k záhorskému regiónu – konkrétne k Senici a okoliu. Jej autorom je Bohuslav Tablic, názov má Lubinský z Lubiné a Rozina Milovská (s podtitulom Nešťastné následky ztrace-né nevinnosti). Nachádzame ju ako úvodnú báseň druhého zväzku Poezií (Vacov 1807). Námet k nej Tablic získal (zrejme ide o skutočnú udalosť) počas svojho pôsobenia na skalickej evanjelickej fare (1802-1805).
Keďže ide o umelú baladu, na rozdiel od ľudových v nej cítiť autorskú štylizovanosť – a Tablic ako kňaz zámerne do nej aplikoval mravokárnosť (v ľudových baladách sa osobitne nezdôrazňuje, ale vyplýva priamo z deja). Napriek tomu sa Tablicovi podarilo vytvoriť cel-kom pôsobivú pochmúrnu baladickú atmosféru, takže prvý vstup tohto žánru do slovenskej „umelej“ literatúry možno považovať ak nie priamo za vydarený, rozhodne za zaujímavý, s impozantným vstupom nielen desivej atmosféry, ale aj záhorskej scenérie:

Na krásné rovině u Senice,
Tam, kde se široká silnice kříží,
Slyšet jest temný a žalostný hlas,
K tomu když místu se pocestný blíží,

Studení větrové fičejí tam,
Sova i pošmourná naříká v noci,
Strašlivé příšery burácejí,
Těžké tam vozy se zpotácejí,
Strachem všech poutníků mizejí moci…

Po tomto hrôzostrašnom úvodnom vstupe sa začíname dozvedať počiatky príbehu lásky s nešťastným koncom (i s psychologickým náznakom príčiny záverečného riešenia situácie):

V Senici bydlela nešťastníčka
Pod kázní přepřísnou tvrdého otce,
Tvář jeho sškvkla se zůřivostí,
K ctnosti však vedl ji od mladosti,
Přiměká matka k ní měla se krotce.
A keďže „křídlatá pověst se roznášela / Daleko široko o panně švárné“, doniesla sa až k rytierovi Lubinskému z Lubiny a „milovné Roziny přilnulo k němu srdce“. Pôjde vlastne o „nevinnú vinníčku“, lebo rytier „často se přísahou zavazoval, / Že se jen s Rozinou manžel-stvím spojí“, lenže „řeč ale byla to licoměrná“. A stalo sa, čo sa nemalo stať.

Zhanobil podvodník nešlechetný
Děvče, co anjel, i krásné, i čisté,
Uhasil plamen svůj shovadilý,
Vyvedl umysl pošetilý,
Děvčino neštěstí bylo již jisté.

Brzyčko vadly již růžičky ty,
Předtím jenž na tváři bílounké kvetly,
Rytíř víc nepřišel do Senice,
K jiné se obrátil do Skalice,
V městě sa mrzuté klevety pletly.
(Škoda, že nevieme o koncoch tejto „skalickej“ lásky – zrejme nemala také osudové následky, inak by sa Tablic iste aspoň veršom o tom zmienil.) Dcéra s matkou dlho tajili skutkový stav pred tvrdým a prísnym „prchlivým“ otcom. O znakoch, ktoré sa začali objavovať, „otec mněl, stráva že dobře jí sluší“. „Když ale devětkrát obnovil se měsíc“, už sa nič utajiť nedalo: „Jdi, řekl jí, smilnice nešlechetná / Z domu ven! Hříchem tvým zakaleného, / Víc nech tě oči mé nevidějí, / Uši mé o tobě neslyšejí.

A v tom ji vystrčil na ulici,
Svět byly přikryly mrákoty husté,
Studený vítr dul od půlnoci,
Měsíc jí nepřišel ku pomoci,
Městečka ulice byly již pusté.
Nešťastná Rozina sa vybrala do zámku rytiera v Lubine, lenže – „Bláznice, řekl ji, nemůž to být, / Abych si rytíř jsa, zasnoubil tebe, / Můj by se zemanský zhanobil rod, / Nebyl by pocti-vý z tebe můj plod“ a ponúkol jej, že ju vydá za niektorého úradníka na svojom panstve. Len-že rozľútostená a ponížená Rozina na jeho ponuku odpovedá:

Kýž si se na hradě propadl svém,
Prv než si k mrzkému hříchu mne zvábil,
Kýžs mne prv ubohou, než si mne zved,
Nejprv když v Senici viděl mne hned
Na prvním místě tom tulichem zabil.

Řekla a prchá již zoufající,
Po horách Březovských,
Mijavských bloudí,
Myšlení smutná ji nepokojí,
Moci jich děvice nevystojí,
Bez rýmu básníře každý to soudí.
A hoci „černé se mrákoty s oblohy tratí“ a „studená vichřice utichuje“, „rozum však děvčin se zatemňuje“. Potom keď na jesennom poli porodila syna, prebodla mu srdiečko nožom. „Vlo-žila nevinné děťátko v hrob“, ale „svědomí její se budí v té době“ a zaplavujú ju hrozné vý-čitky svedomia – „Běda mne ohavné vražednici.“

V tom rukou svou zkrvavenou
Vytáhši poznovu přeostrý nůž svůj,
V ňadra ho vrazila liliová,
Cedí se krev její šarlatová,
Umírá vzdychajíc: Spasiteli můj!
Ráno „oráči nalezli bezduché tělo“: „letí z nich jeden hned do městečka / Zanesl rodičům truchlivé heslo“ (tragédia sa zrejme odohrala v blízkosti Senice) a „hlásí se věc již i městské-mu právu“. (Zaujímavé je, že kým „srdce se svíralo mateřino“ a „přiběhla k studené v okamžení“, o reakcii otca niet ani zmienky.) A keďže spáchala samovraždu –

Kněží se pochovat zpečovali
Nešťastnou děvici do hřbitova,
K synu, jejž přátelé vykopali,
Pod břest ji v tichosti pochovali,
Proto tam každou noc naříká sova.

Takže: skutočný vinník zostáva nepotrestaný – a akoby Tablic vycítil nutnosť dajako nahradiť spravodlivosť, záver, na rozdiel od strašidelného úvodu, Tablic zahaľuje eufemistickým pláš-ťom okrem sovy i ľútostivého slávika, ktorý „nad hrobem jejím tu žalostně zpívá, / Zpěv jeho proniká maso i kost, / Mnohý sem přichází slyšet jej host, / Jenže se slavíček brzo zas skrý-vá.“ Napriek nedokonalostiam „prvého pokusu“ nám Tablic zanechal zaujímavú baladickú „pohľadnicu“ zo Záhoria skrášlenú ľudským súcitom.