Skalický slavík a Volavého strážnická muzika K 110. výročí narození dr. Janka Blahu

Jiří Mrenka

0
593

Strážnická cimbálová muzika Slávka Volavého spolupracovala za dobu svého padesátiletého působení s celou řadou hostujících muzikantů, tanečníků, lidových vypravěčů, konferenciérů a zejména zpěváků. V přehledu těchto, kterých je zaznamenáno přes dvacet, figurují tak významné osobnosti jako Jožka Severin, Boženka Šebetovská, Jožka Černý, bratři Luboš a Dušan Holí, Vlasta Balážová, Vlasta Grycová, Věra Příkazská, Jarka Šuláková, Fero Zvarík a mnoho dalších.

     V jejich řadě zaujímá přední místo skalický rodák, sólista opery SND v Bratislavě, folklorista, sběratel lidových písní, národní umělec dr. Janko Blaho. Nejen pro jeho věhlas a kvality, ale také proto, že byl první, který ihned po skončení války v květnu 1945 navázal s naší – tehdy mladou a neznámou – muzikou spojení a spolupráci, která trvala až do jeho skonu.
Čitatelům na slovenské straně netřeba osobnost tohoto skalního Skaličana blíže představovat, ale ani strážnickým občanům asi není úplně neznámý. Dr. Janko Blaho se narodil dne 15. 9. 1901 ve Skalici do rodiny skalického měšťana MUDr. Pavla Blahu, místního lékaře, poslance uherského sněmu, vlastence, vinohradníka atd. Po maturitě studoval práva, promoval v roce 1924. Souběžně se studiem práv studoval soukromě klasický zpěv jednak v Praze, jednak v italském Miláně. Od roku 1926 působil jako sólista opery Slovenského národního divadla v Bratislavě až do roku 1965, kdy odešel na odpočinek. Věnoval se sběru lidových písní a vydal několik zpěvníků ze západního Slovenska – Záhorí. Zemřel v dubnu 1981 a odpočívá na katolickém hřbitově v rodné Skalici. V tomto roce vzpomínáme také 30. výročí jeho úmrtí.
Nedávno se mně dostala do ruky skromná publikace – jeho životopis Zo skalického rínku. Jejím obsahem je jeho život, také život rodiny až do dávných dob, působení členů a zejména činorodého otce. S neuvěřitelnou pamětí a smyslem pro podrobnosti popi-suje své působení v profesi operního zpěváka a neopomíjí ani své postavení ve společnosti. Zajímavé ale je, že se jen sporadicky zabývá svým působením v oblasti folkloru, sběratelské činnosti, lidové hudby. Vysvětluje to až v poslední kapitole své autobiografie pod názvem „Poslední roky“. Zde vyslovuje záměr popsat vzpomínky na tuto oblast a téma v další knize vzpomínek. Bohužel, tento záměr se mu již nepodařilo uskutečnit.
Jak vypadala spolupráce s naší muzikou? Jak jsem už předeslal, byl prvním, který navázal spolupráci ihned po květnu 1945. Již v tom roce, někdy koncem srpna nebo začátkem září nás pozval na společné vystoupení v Kruhu, skalickém kulturním domě. Vystupovala tam také sólistka košické opery paní Vlasta Balážová. Odpoledne toho dne bylo nezapomenutelné. Celá naše muzika, všichni účinkující dopoledního programu a přátelé byli pozváni do jeho vinohradnické búdy. Byla to siesta se vším všudy, s celou plejádou Jankových písní, za přispění paní Balážové a jejího přednesu písně Nechoď k nám, šohajku, šak já ťi nekážu, věnované jednomu z našich muzikantů. To všechno při skalickém vínku v prosluněném odpoledni a podvečeru.
K dalšímu společnému vystoupení došlo v prosinci roku 1947, kdy byla Skaličany uspořádána slavnost k 20. výročí úmrtí Jankova otce MUDr. Pavla Blahy. Rovněž zde účinkovala paní Balážová a dokonce byl pozván i pěvecký sbor ze Strážnice pod vedením řídícího učitele pana Hugo Noska.
V silvestrovský den roku 1949 se odbývala svatba našeho primáše Slávka Volavého, samozřejmě ve vší parádě. Nad ránem se již projevovala únava, mnozí hosté už „troubili k ústupu“, když se od domovních vrat u Obrtlíků ozvalo bujné veselí. Sám Janko Blaho se svým kamarádem usoudili, že na této svatbě nemůžou chybět a vážili cestu pěšky až ze Skalice, aby se na svatbu dostali. Jeho tehdejší příchod se dá přirovnat k tomu, když na uhasínající oheň hodíte otep suchého klestí. Svatba pokračovala až do odchodu na „hrubou“ a muselo se odložit i to, co je pro novomanžele samozřejmostí.
Silvestrovská spolupráce ještě pokračovala, byť o dva roky později. V ten den roku 1951 se z Jankovy iniciativy v bratislavském rozhlasovém studiu uskutečnilo nahrávání pěsniček na gramofonovou desku. Na to jsem dostal dovolenou i z posádkové hudby, kde jsem v té době působil. Zpíval dr. Blaho a paní Terezie Buchtová ze Skalice. Z nahraných písní byly vybrány dvě, a to paní Buchtové „Už sem sa vám, má mamičko, vydala“ a Jankova „V Zarazicách krajní dům“. Nahrávaní doznělo v bytě dr. Blahy bohatým silvestrovským pohoštěním včetně polévky zelňačky s klobásou, na které si Janko zvlášť zakládal.
V dubnu 1954 vystupoval dr. Blaho s naší muzikou na koncertě v sále hodonínské sokolovny u příležitosti devátého výročí osvobození města. Pokud si pamatuji, muzice se kvůli vnitřním problémům tato akce moc nevydařila, ale Blaho jako vždy exceloval. V jeho stínu jsem zažil i jedno ze svých prvních pěveckých vystoupení, ke kterému mně blahopřál a doporučoval ve zpěvu pokračovat. Takže ze svého hlediska jsem koncert považoval za velice úspěšný.
V sedmdesátých letech jsme se setkali několikrát, většinou na odlehčených akcích ve Skalici, za které považuji výstavy a ochutnávky vín. Ty měly ve Skalici bohatou a dlouholetou tradici. Janko – což bylo všeobecně známo – „lúbil pohárik“ a na „vajnkoště“ se cítil jako ryba v bystré vodě. Nepokazil žádnou pohodu a nikdy neopomněl při naší návštěvě zpestřit program a obohatit jej o několik svých skvostů.
V březnu roku 1972 navštívil dr. Blaho Strážnici v předvečer 50. narozenin našeho primáše Slávka Volavého. Bohatýrský podnik se uskutečnil v místnostech Slávkova působiště – na strážnickém zámku. Hosty byla naše muzika, soubor Danaj, zpěváci a široký okruh pozvaných i nepozvaných osob, úměrný Slávkově osobnosti. Blaho samozřejmě patřil k těm nejvýznamnějším a opět rád a s úspěchem předvedl jako dárek Slávkovi něco ze svého bohatého repertoáru.
Záhorácká obec bratislavská, jíž byl dr. Blaho čestným starostou, pořádá každým rokem o plesové sezoně svůj reprezentační ples. V roce 1980 se odbýval 9. února. Z Jankovy iniciativy jsme byli na tento podnik pozváni spolu s brněnskými Javory sourozenců Ulrychových, při jejichž vystoupení se netajil svou vyhraněnou přízní k tradičnímu, prostému, autentickému folkloru. Při příjezdu naší muziky na místo účinkování došlo k zdánlivě veselé příhodě, jež ale měla poněkud nahořklou příchuť. Při našem setkání a přivítání mne Janko objal kolem krku a povídá: „A ten Jurko Mrenka prečo neprišiel?“ Podařilo se mně tuto epizodu nějak žertovně zaretušovat, ale příjemné to pro mne nebylo. Bylo zřejmé, že Janko měl zdravotní problémy, bohužel úměrné svému věku. Následně zavládla obvyklá pohoda, ale bylo to naše poslední vzájemné setkání. Nechal naší muzice trvalou památku ve formě písně. Mezi jím uváděnými písněmi dominovala a vlastně kulminovala vždy jedna, úsměvná záhorácká pěsnička „Išeu Macek do Mauacek“, s kterou sklízel vždy ohromný úspěch. Naše muzika ji převzala v roce 1954 po hodonínském koncertě a jejím výhradním interpretem jsem se stal já. Natrvalo se stala na celou dobu trvání muziky závěrečným číslem každého vystoupení. Při účasti našeho tanečního souboru Danaj po ní následovaly už jen slovenské čardáše, které byly vždy neméně atraktivní a žádané.
Dr. Janko Blaho zemřel 24. dubna 1981 v Bratislavě a rozloučení v rodné Skalici proběhlo dne 4. května za široké účasti skalických občanů, všech jeho přátel, známých a milovníků jeho umění. Nechyběla ani naše muzika. Vašek Harnoš zazpíval píseň„Kamaráďi moji, tu mja nenechajte“. Při smuteční hostině v hotelu Tatran vzpomněl Slávek Volavý naši dlouholetou spolupráci a zážitky se zesnulým. Rozloučili jsme se s ním důstojně a opravdově a nezabránilo nám v tom ani špatné počasí. Vzpomínka na něj a na spolupráci s ním zůstala živá celé muzice až do skončení její existence.
Poznámka redakcie: Článok súčasne vychádza v piatom tohtoročnom čísle časopisu Malovaný kraj; tento národopisný a vlastivedný časopis Slovácka vychádza nepretržite už 65 rokov od r. 1946.

                                                             Odišiel Vladimír Jamárik
Viera Drahošová

21. septembra 2011 by sa dožil deväťdesiatich rokov regionálny historik, neprofesionálny archeológ, bývalý učiteľ Vladimír Jamárik. Zomrel 5. septembra, necelé tri týždne pred narodeninami, v skalickej nemocnici a 9. septembra sme sa s ním rozlúčili na cintoríne v jeho rodnom Kunove.
Narodil sa 21. septembra 1921 v Kunove a po skončení základnej školy študoval na Štátnom učiteľskom ústave v Banskej Štiavnici, kde v roku 1941 maturoval. Základnú vojenskú službu nastúpil v Banskej Bystrici a v Nitre, v roku 1943 bol vyslaný na východný front. Pedagogicky pôsobil ako učiteľ dejepisu a zemepisu spočiatku na ZŠ v Častkove a v Jablonici, najdlhšie potom v Senici. V roku 1951 nastúpil na mimoriadnu trojročnú vojenskú službu do Nitry, kde sa počas pobytu zúčastňoval na prednáškach v Archeologickom ústave SAV. Jeho záujem o archeológiu sa vykryštalizoval najmä po vypočutí prednášky „Prví roľníci u nás“ v roku 1952 a začal sa jej venovať. Na jar 1953 našiel prvé črepy v kunovskom chotári, čím odštartoval svoju celoživotnú záľubu. Najstaršie nálezy, získavané pravidelnými prieskumami od roku 1954, predovšetkým neolitický materiál z lokalít v katastri Kunova a v jeho okolí, odovzdal do Slovenského národného múzea v Bratislave. Časť z nich publikovala PhDr. Magdaléna Pichlerová (Pichlerová, M.: 1961), časť publikoval spolu s profesorom Bohuslavom Novotným (Novotný, B. – Jamárik, V.: 1961). V roku 1960 sa stal členom vtedajšej Československej archeologickej spoločnosti a nadviazal spoluprácu s Archeologickým ústavom v Nitre. (Od roku 1966 sa na odporučenie Viktora Šemmera stal i členom Slovenskej historickej spoločnosti).
V roku 1958 sa zúčastnil vlastivedného školenia v Trenčíne, v dôsledku ktorého pozornosť rozšíril i na širší vlastivedný výskum okolia rodiska. V októbri 1958 začal spolu so stredoškolským pedagógom Michalom Schmidtom pripravovať založenie Okresného vlastivedného krúžku v Senici, ktorý vznikol pri Dome osvety a jeho členmi boli niekoľkí dospelí a žiaci vyšších ročníkov. Od roku 1959 vydával krúžok svoj rotaprintový spravodaj Senický okres, ktorý od roku 1961 vychádzal pod názvom Z histórie a súčasnosti senického okresu. Činnosť Vlastivedného krúžku (fungoval do roku 1963) pozostávala z prednášok pre členov krúžku i verejnosť, spojených s premietaním diapozitívov, výstav, vlastivedných vychádzok zameraných na botaniku, archeológiu, výstupy na zrúcaniny malokarpatských hradov a z intenzívneho zberateľstva. Zhromažďovali archeologické nálezy a iné artefakty pre vznik plánovaného múzea v Senici. Archeologické nálezy získavali počas zberov a prieskumov, ale i zo strany verejnosti. Články i prednášky podnietili záujem o archeologické pamiatky a ich záchranu a mnohí žiaci, ale i dospelí začali zachránené nálezy prinášať a odovzdávať, ukladali ich v školskom kabinete. Vladimír Jamárik viaceré z nich publikoval v uvedenom časopise.
Činnosť krúžok definitívne ukončil, keď prišlo v roku 1964 k rozhodnutiu, že múzeum sa v Senici realizovať nebude. So vznikom Senického okresu malo vzniknúť v Senici okresné múzeum, pričom skalické (v súčasnosti Záhorské múzeum) sa malo zmeniť podľa tohto zámeru na mestské. Zámer však padol, keď sa nepodarilo získať budovu, plánovanú pre jeho sídlo – v súčasnosti je sídlom Záhorskej galérie.
Kolekciu zhromaždených starých kníh odovzdali do bývalej Lyceálnej knižnice v Bratislave, hromadné nálezy mincí z Hlbokého, Kunova a Senice odstúpili Numizmatickému oddeleniu SNM v Bratislave. Archív mlynárskeho cechu pozostávajúci z viac ako sto listín z Čáčova odovzdali do Štátneho archívu v Skalici. Činnosť Vlastivedného krúžku v Senici Vladimír Jamárik plasticky s uvedením najaktívnejších aktérov krúžku i najzaujímavejších nálezov opísal v roku 2008 v príspevku Kúsok dreva z Rohova v piatom čísle nášho časopisu. Príspevok priniesol do redakcie osobne spolu s niekoľkými predmetmi, ktoré mu z dôb jeho činnosti zostali a ktoré venoval do zbierok Záhorského múzea (popisuje ich v článku).
Popri archeologickom výskume vykonal Vladimír Jamárik medzi rokmi 1959 až 1970 rozsiahly etnologicko-jazykovedný výskum, keď v období zimných prázdnin a polročných prázdnin navštevoval starších ľudí v 73 obciach vtedajšieho Senického okresu, aby zapisoval chotárne názvy, nárečové javy a zvláštnosti. Popri tom zachytával i informácie o miestnom ľudovom odeve a údaje z histórie obcí. Najviac ho upútalo nárečie Hradišťa pod Vrátnom, ktoré hodnotil ako stredoslovenský ostrovček na Záhorí. Zaujalo ho počas pedagogického pôsobenia v Jablonici, do ktorej dochádzali hradištské deti a niekoľko desiatok rokov sa príležitostne venoval jeho výskumu. Štúdiu o ňom, nárečové slová zo Záhoria, vyše 4-tisíc chotárnych názvov, jazykové pamiatky po pohraničných strážcoch (Maďaroch, Sikuloch a Plavcoch) odovzdal v roku 1987 do Jazykovedného ústavu Ľudovíta Štúra vo forme 500-stranového rukopisu.
Z regionálneho rámca sa vymykal živý záujem Vladimíra Jamárika o najmenší slovanský národ – Lužických Srbov, žijúcich a hlásiacich sa k svojmu slovanskému pôvodu na území Nemecka. Zachoval o tom spomienku: „1. októbra 1943 ma odoslali na východný front, kde som pobudol vyše roka. Tam som sa zdokonalil v ruštine a zrodil sa môj záujem o osudy Slovanov…. Koncom vojny, keď sa už bojovalo na nemeckom území, som v rozhlase počul, že Lužickí Srbi vítali Červenú armádu ako osloboditeľku. Veľmi ma zaujal ich osud a už koncom roku 1945 som sa stal členom „Společnosti přátel Lužice v Prahe,“ pomocou ktorej som potom získal knihy o hornolužickej srbčine a nadviazal potrebné kontakty…“, ktoré s nimi aktívne udržoval od roku 1958. Niekoľkokrát Lužicu navštívil, mal tam priateľov. V ich jazyku komunikoval, písal a publikoval články v novináchNowy Casnik, v kalendároch Pratyja a v rokoch 1976, 1999 a 2000 príspevky v antológiách dolnosrbskej poézie a prózy (Jamárik 2001, 71).
V roku 1984 založil tradíciu hodových výstav v Kunove, kde vystavoval materiály k rôznym miestnym výročiam, tiež významným celoslovenským jubileám a udalostiam, prezentoval výsledky svojej bádateľskej činnosti. Niektoré výstavy boli z Kunova prenesené i do Senice. Na výstavách sa návštevníci až do posledného ročníka stretávali s jeho charakteristickým úhľadným učiteľským rukopisom, ktorému zostal verný a v ktorom vznikli všetky jeho rozsiahle práce. Počas výstav, ale i mimo nich, prijímal rôzne návštevy a záujemcov, ktorým dával výklady a detailnejšie približoval ich obsah. Chodili za ním o radu a usmernenie regionálni bádatelia, no pri výskumoch regiónu s ním ako jeho dôverným znalcom konzultovali a porovnávali svoje uzávery i renomovaní odborníci nielen zo Slovenska. Privolávali ho na prednášky pre mládež, zachovali sa po ňom záznamy i v rozhlasovom archíve, kde viackrát rozprával o dejinách Záhoria, jeho zvláštnostiach a špecifikách záhorského dialektu.
Výsledkom celoživotného bádania Vladimíra Jamárika sú viaceré rukopisy. Záhorská knižnica v Senici jedno z jeho diel – Literárny Kunov, vydala pri príležitosti autorovho životného jubilea. V úvode publikácie píše: „Žijeme v čase, ktorý sa ako povodeň valí aj cez náš kraj a zaplavuje ho vodou cudzoty. Peniaze sa stávajú najvyššou hodnotou, technika mení svet a idea európanstva zatieňuje našu kultúru. Literárny Kunov chce oživiť spomienku na našich ľudí, ktorí nepísali pre peniaze, ale ich tvorba vyvierala z túžby po umeleckom vyjadrení toho, čo sa dialo v ich malom svete. A v ňom ako v oáze pokoja uprostred terajšieho rušného života sa ocitneme, keď sa zahĺbime do čítania ich literárnej tvorby.“ Autor vychádza od ľudovej slovesnosti a postupne v samostatných medailónoch oboznamuje s literárnymi osobnosťami Kunova, ku ktorým patrili Pavol Čendekovič, Pavol Jamárik, Pavol Kukliš-Kunovský, Jozefína Marečková, Martin Orgoník-Kunovský, Jozef Zuščík, Anna Krčová-Modranka, Ján Krč-Liešťanský, PhDr. Jozef Bánsky. Ako píše v závere: „Kunov je dedinka s pomerne veľkou literárnou tradíciou, akou sa nemôže pochváliť žiadna z okolitých obcí. S ním je späté vydanie prvej básne v ľudovej slovenčine v roku 1772. Do Kunova zavítali v roku 1938 členovia svetovej organizácie spisovateľov PEN klubu.“
     V roku 2006, kedy sa pri príležitosti 750. výročia prvej písomnej zmienky o Senici konalo viacero slávnostných podujatí, vydalo Mesto Senica publikáciu Vladimíra Jamárika Neznáma Senica: „O Senici vyšli dve publikácie, v roku 1974 Senica – vlastivedný zborník zostavený Dušanom Žákom a v roku 1996 monografia Senica – dejiny mesta. Staršie dejiny napísala Prof. PhDr. Darina Lehotská, DrSc. na podklade listinného materiálu. História však nie sú len listiny. Je to život, zaujímavý, neustále sa meniaci, a tak odlišný od toho dnešného, civilizovaného. Knihy písané odborným vedeckým štýlom často nedokážu laického čitateľa zaujať, priblížiť mu ho. V Neznámej Senici chcem preto na pozadí stredoeurópskeho diania svet kráľov poľudštiť, zaplniť ich vlastnosťami a život obyvateľov vykresliť v celej jeho rozmanitosti, ako ho zachytili písomné pramene či ústne podanie,“píše v úvode knihy.
Pri príležitosti 555. výročia prvej písomnej zmienky o Kunove, ktorý je od roku 1976 súčasťou Senice, bola v roku 2007 vydaná a uvedená kniha Kunov – 555 rokov. Na obálke má vyobrazenú pečať Kunova z roku 1777 so strapcom hrozna ako symbolom dávnej slávy obce. Čitatelia sa v nej oboznámili s láskavo a príťažlivo rozprávačsky zaznamenanými dejinami Kunova, životnými osudmi a príbehmi Kunovčanov. Knihu doplnil hodnotnou a bohatou obrazovou časťou, o ktorej píše: „Život v starom Kunove vám priblíži najmä obrazová časť tejto knižočky. Zahľadíte sa do niekdajších ulíc, nazriete do rodín, získate obraz vtedajšieho hospodárenia, ožijú spomienky na slávnosti, divadlá a svadby, na ktoré sa vtedy ešte chodilo v krojoch a v mysli budete sprevádzať mladých i starých na Dzilečká (miestna časť s cintorínom – pozn. red.)
                     Oj, vy domce staré, dvoje očí smutných hľadí vám z tváre,
Aj slza snáď vypadne z pustého oblôčka…
Žili tu, nieto ich, nik sa ich nedočká!
Pusté domy, pusté dvory, pustý mlyn…
Kde starý Kunov stával, je strašný rozpadlín!”
(Jamárik, 2007, s. 46)
V roku 2011 pripravil Vladimír Jamárik na vydanie rukopis o histórii obce Sobotište. V rukopise mu zostali práce Prehľad o Slovanoch, Osudy polabských Slovanov a história Lužických Srbov, História obce Hradište pod Vrátnom so štúdiou o tamojšom nárečí, Rodný kraj v premenách vekov I. (geologický vývin, praveké osídlenie a osudy až po obsadenie Záhoria Uhrami), Rodný kraj v premenách vekov II. (história Záhoria a Senice do roku 1922), Jazykové pamiatky po strážcoch konfínia, Vojsko, vojny, vojvodcovia (z histórie vojenstva, boje na Záhorí) či práce vzťahujúce sa ku Kunovu: Krátka história Kunova, Historický miestopis Kunova, Kultúra v Kunove, Cirkevné pomery a školstvo, Ľudový odev, Poľnohospodárstvo a Iné činnosti: remeslá, obchod (Jamárik 2001, 72).
Celý svoj život venoval bádaniu v oblasti regionálnej histórie. Poznatky získaval tiež štúdiom v Univerzitnej knižnici v Bratislave a iných knižniciach či archívoch. Začal v dobe štúdií a pokračoval počas pedagogického pôsobenia, kedy v mladých ľuďoch prebúdzal vzťah k domovu, jeho jazyku, dejinám a tradíciám. U mnohých z nich pretrval a sami si ho neskôr prehlbovali štúdiom. Ešte intenzívnejšie rozmery potom jeho bádanie nadobudlo po ukončení pracovného procesu, kedy mal viac času písať a výsledky sústreďoval v uzavretých kapitolách a rukopisoch. Ľudia jeho záľubu poznali a s dôverou za ním prichádzali, zverovali mu objavené poznatky, nálezy, fotografie. Postupne zhromaždil bohatú databázu dokumentácie k dejinám svojho rodiska a okolia.
Kunovu, Senici a Záhoriu v ňom odišiel nevšedný popularizátor histórie rodného kraja, šíriteľ lásky k nemu a jeho poznaniu. Bol nezvyčajne vnímavý a mal veľký cit pre spájanie súvislostí, vedel vykladať a približovať históriu spôsobom, ktorý bol prijateľný pre všetkých záujemcov. Pracoval s plným nasadením a zaujatím, ktoré vtiahlo každého poslucháča a spolupracovníka, s ktorým prišiel do kontaktu. Vedel presvedčiť, vyžarovala z neho dobrota, pokora, mal zvláštny zmysel pre humor a radosť z každého novoobjaveného fragmentu.
Vladimír Jamárik sa stal od vytvorenia archeologického úseku Záhorského múzea aktívnym spolupracovníkom múzea a po založení časopisu Záhorie jeho stálym priaznivcom a prispievateľom. Publikoval v ňom viacero príspevkov: Cisárske manévre roku 1902 (1/1993), Kunovská šl’achta (3/1993), Víťaz nad osudom (6/1995), Jazykové pamiatky po Sikuloch (5/1996), Zo spomienok na Sotinu (1/1998), „Tu spočíva urozená nekdy pani…” (4/1998), O kunovských habánoch (4/1999), Zabudnutá (2/2000), Zaniknuté osady na okolí Senice (5/2001), Kunovská zvonica (4/2002), Ako prišiel Šaštín k svojmu menu (5/2003), Dedičstvo po Kumánoch (6/2004), Dvaja Pavlovia z Kunova (P. Jamárik, P. Kukliš) (2/2006), 555 rokov Kunova (3/2007), „Picigel“ Jána Jamárika „Traxlera“(1/2007), Kúsok dreva z Rohova (5/2008), Hudobný život v starom Kunove a jeho posledný muzikant (4/2010) a vyšlo tiež niekoľko príspevkov o ňom: PhDr. Viera Drahošová: Vladimír Jamárik (1/1992); Hodové výstavy v Kunove (1/1993); Náš rozhovor s Vladimírom Jamárikom (5/96); Archeologický prieskum (3/1998); Vladimír Jamárik – osemdesiatročný (5/2001); PhDr. Juraj Bárta, CSc.: Objaviteľ najstarších archeologických sídlisk na Myjavskej pahorkatine (5/1996).
Za svoje dielo získal viacero ocenení, pri príležitosti životného jubilea 80-tich rokov mu primátor mesta Senice RNDr. Ľubomír Parízek za tvorivú prácu udelil Pamätnú medailu mesta Senice, pri tej istej príležitosti mu PhDr. Zdeněk Farkaš, CSc. a PhDr. Juraj Bartík, PhD. z Archeologického múzea SNM v Bratislave odovzdali Pamätný list Slovenskej archeologickej spoločnosti pri SAV. Ocenenia získal pri príležitosti 555. výročia prvej písomnej zmienky o Kunove, ako i pri 750. výročí prvej písomnej zmienky o Senici. V máji roku 2008 získal ocenenie Trnavského samosprávneho kraja. Postupne sa tak začali prezentovať dovtedy verejnosti málo známe časti obdivuhodne širokého spektra činnosti Vladimíra Jamárika a predovšetkým prišlo k oceneniu a vyzdvihnutiu jeho záslužnej celoživotnej nezištnej práce.

Ďakujeme!

Literatúra
Drahošová, Viera: Neolitické a eneolitické osídlenie Záhoria. In: Otázky neolitu a eneolitu našich krajín, Nitra, 2005, s. 13-20.
Cheben, Ivan – Husák, Ľudovít – Hovorka, Dušan: Spalt- und geschliffene Industrie aus der Záhorie-Niederung. In: Slovenská archeológia XLVII-1, 1999, 41-65.
Jamárik, Vladimír: 1959: Neolitické sídliská v okolí Kunova. In: Senický okres I/1, 1959.
Jamárik, Vladimír: 1961: Neolitické sídliská na Odseničí pri Kunove. In: Archeologické rozhledy 13, 1961, 866-871.
Jamárik, Vladimír: Kunov 555 rokov. Senica, Mesto Senica, 2007, 80 s.
Jamárik, Vladimír: Literárny Kunov. Senica. Záhorská knižnica, 2001, 79 s.
Jamárik, Vladimír: Neznáma Senica. Senica. Mesto Senica, 2006, 87 s.
Jamárik, Vladimír: Z histórie Senice. Senica. Školská správa, 1991, 35 s.
Novotný, Bohuslav – Jamárik, Vladimír: Osídlenie ľudu s maľovanou keramikou v Kunove. In: Musaica 1/1961, 11-20.
Pichlerová, Magda: Neolitické sídliskové pamiatky z okolia Senice. In: Študijné zvesti AÚ SAV 6, 1961, 31-39.
Říha, Miloš.: Súpis archeologických lokalít a nálezov v zbierke Vladimíra Jamárika. Rukopis, Skalica, 1983, 46 s.