Skalický slavík a Volavého strážnická muzika K 110. výročí narození dr. Janka Blahu

Jiří Mrenka

0
672

Strážnická cimbálová muzika Slávka Volavého spolupracovala za dobu svého padesátiletého působení s celou řadou hostujících muzikantů, tanečníků, lidových vypravěčů, konferenciérů a zejména zpěváků. V přehledu těchto, kterých je zaznamenáno přes dvacet, figurují tak významné osobnosti jako Jožka Severin, Boženka Šebetovská, Jožka Černý, bratři Luboš a Dušan Holí, Vlasta Balážová, Vlasta Grycová, Věra Příkazská, Jarka Šuláková, Fero Zvarík a mnoho dalších.

     V jejich řadě zaujímá přední místo skalický rodák, sólista opery SND v Bratislavě, folklorista, sběratel lidových písní, národní umělec dr. Janko Blaho. Nejen pro jeho věhlas a kvality, ale také proto, že byl první, který ihned po skončení války v květnu 1945 navázal s naší – tehdy mladou a neznámou – muzikou spojení a spolupráci, která trvala až do jeho skonu.
Čitatelům na slovenské straně netřeba osobnost tohoto skalního Skaličana blíže představovat, ale ani strážnickým občanům asi není úplně neznámý. Dr. Janko Blaho se narodil dne 15. 9. 1901 ve Skalici do rodiny skalického měšťana MUDr. Pavla Blahu, místního lékaře, poslance uherského sněmu, vlastence, vinohradníka atd. Po maturitě studoval práva, promoval v roce 1924. Souběžně se studiem práv studoval soukromě klasický zpěv jednak v Praze, jednak v italském Miláně. Od roku 1926 působil jako sólista opery Slovenského národního divadla v Bratislavě až do roku 1965, kdy odešel na odpočinek. Věnoval se sběru lidových písní a vydal několik zpěvníků ze západního Slovenska – Záhorí. Zemřel v dubnu 1981 a odpočívá na katolickém hřbitově v rodné Skalici. V tomto roce vzpomínáme také 30. výročí jeho úmrtí.
Nedávno se mně dostala do ruky skromná publikace – jeho životopis Zo skalického rínku. Jejím obsahem je jeho život, také život rodiny až do dávných dob, působení členů a zejména činorodého otce. S neuvěřitelnou pamětí a smyslem pro podrobnosti popi-suje své působení v profesi operního zpěváka a neopomíjí ani své postavení ve společnosti. Zajímavé ale je, že se jen sporadicky zabývá svým působením v oblasti folkloru, sběratelské činnosti, lidové hudby. Vysvětluje to až v poslední kapitole své autobiografie pod názvem „Poslední roky“. Zde vyslovuje záměr popsat vzpomínky na tuto oblast a téma v další knize vzpomínek. Bohužel, tento záměr se mu již nepodařilo uskutečnit.
Jak vypadala spolupráce s naší muzikou? Jak jsem už předeslal, byl prvním, který navázal spolupráci ihned po květnu 1945. Již v tom roce, někdy koncem srpna nebo začátkem září nás pozval na společné vystoupení v Kruhu, skalickém kulturním domě. Vystupovala tam také sólistka košické opery paní Vlasta Balážová. Odpoledne toho dne bylo nezapomenutelné. Celá naše muzika, všichni účinkující dopoledního programu a přátelé byli pozváni do jeho vinohradnické búdy. Byla to siesta se vším všudy, s celou plejádou Jankových písní, za přispění paní Balážové a jejího přednesu písně Nechoď k nám, šohajku, šak já ťi nekážu, věnované jednomu z našich muzikantů. To všechno při skalickém vínku v prosluněném odpoledni a podvečeru.
K dalšímu společnému vystoupení došlo v prosinci roku 1947, kdy byla Skaličany uspořádána slavnost k 20. výročí úmrtí Jankova otce MUDr. Pavla Blahy. Rovněž zde účinkovala paní Balážová a dokonce byl pozván i pěvecký sbor ze Strážnice pod vedením řídícího učitele pana Hugo Noska.
V silvestrovský den roku 1949 se odbývala svatba našeho primáše Slávka Volavého, samozřejmě ve vší parádě. Nad ránem se již projevovala únava, mnozí hosté už „troubili k ústupu“, když se od domovních vrat u Obrtlíků ozvalo bujné veselí. Sám Janko Blaho se svým kamarádem usoudili, že na této svatbě nemůžou chybět a vážili cestu pěšky až ze Skalice, aby se na svatbu dostali. Jeho tehdejší příchod se dá přirovnat k tomu, když na uhasínající oheň hodíte otep suchého klestí. Svatba pokračovala až do odchodu na „hrubou“ a muselo se odložit i to, co je pro novomanžele samozřejmostí.
Silvestrovská spolupráce ještě pokračovala, byť o dva roky později. V ten den roku 1951 se z Jankovy iniciativy v bratislavském rozhlasovém studiu uskutečnilo nahrávání pěsniček na gramofonovou desku. Na to jsem dostal dovolenou i z posádkové hudby, kde jsem v té době působil. Zpíval dr. Blaho a paní Terezie Buchtová ze Skalice. Z nahraných písní byly vybrány dvě, a to paní Buchtové „Už sem sa vám, má mamičko, vydala“ a Jankova „V Zarazicách krajní dům“. Nahrávaní doznělo v bytě dr. Blahy bohatým silvestrovským pohoštěním včetně polévky zelňačky s klobásou, na které si Janko zvlášť zakládal.
V dubnu 1954 vystupoval dr. Blaho s naší muzikou na koncertě v sále hodonínské sokolovny u příležitosti devátého výročí osvobození města. Pokud si pamatuji, muzice se kvůli vnitřním problémům tato akce moc nevydařila, ale Blaho jako vždy exceloval. V jeho stínu jsem zažil i jedno ze svých prvních pěveckých vystoupení, ke kterému mně blahopřál a doporučoval ve zpěvu pokračovat. Takže ze svého hlediska jsem koncert považoval za velice úspěšný.
V sedmdesátých letech jsme se setkali několikrát, většinou na odlehčených akcích ve Skalici, za které považuji výstavy a ochutnávky vín. Ty měly ve Skalici bohatou a dlouholetou tradici. Janko – což bylo všeobecně známo – „lúbil pohárik“ a na „vajnkoště“ se cítil jako ryba v bystré vodě. Nepokazil žádnou pohodu a nikdy neopomněl při naší návštěvě zpestřit program a obohatit jej o několik svých skvostů.
V březnu roku 1972 navštívil dr. Blaho Strážnici v předvečer 50. narozenin našeho primáše Slávka Volavého. Bohatýrský podnik se uskutečnil v místnostech Slávkova působiště – na strážnickém zámku. Hosty byla naše muzika, soubor Danaj, zpěváci a široký okruh pozvaných i nepozvaných osob, úměrný Slávkově osobnosti. Blaho samozřejmě patřil k těm nejvýznamnějším a opět rád a s úspěchem předvedl jako dárek Slávkovi něco ze svého bohatého repertoáru.
Záhorácká obec bratislavská, jíž byl dr. Blaho čestným starostou, pořádá každým rokem o plesové sezoně svůj reprezentační ples. V roce 1980 se odbýval 9. února. Z Jankovy iniciativy jsme byli na tento podnik pozváni spolu s brněnskými Javory sourozenců Ulrychových, při jejichž vystoupení se netajil svou vyhraněnou přízní k tradičnímu, prostému, autentickému folkloru. Při příjezdu naší muziky na místo účinkování došlo k zdánlivě veselé příhodě, jež ale měla poněkud nahořklou příchuť. Při našem setkání a přivítání mne Janko objal kolem krku a povídá: „A ten Jurko Mrenka prečo neprišiel?“ Podařilo se mně tuto epizodu nějak žertovně zaretušovat, ale příjemné to pro mne nebylo. Bylo zřejmé, že Janko měl zdravotní problémy, bohužel úměrné svému věku. Následně zavládla obvyklá pohoda, ale bylo to naše poslední vzájemné setkání. Nechal naší muzice trvalou památku ve formě písně. Mezi jím uváděnými písněmi dominovala a vlastně kulminovala vždy jedna, úsměvná záhorácká pěsnička „Išeu Macek do Mauacek“, s kterou sklízel vždy ohromný úspěch. Naše muzika ji převzala v roce 1954 po hodonínském koncertě a jejím výhradním interpretem jsem se stal já. Natrvalo se stala na celou dobu trvání muziky závěrečným číslem každého vystoupení. Při účasti našeho tanečního souboru Danaj po ní následovaly už jen slovenské čardáše, které byly vždy neméně atraktivní a žádané.
Dr. Janko Blaho zemřel 24. dubna 1981 v Bratislavě a rozloučení v rodné Skalici proběhlo dne 4. května za široké účasti skalických občanů, všech jeho přátel, známých a milovníků jeho umění. Nechyběla ani naše muzika. Vašek Harnoš zazpíval píseň„Kamaráďi moji, tu mja nenechajte“. Při smuteční hostině v hotelu Tatran vzpomněl Slávek Volavý naši dlouholetou spolupráci a zážitky se zesnulým. Rozloučili jsme se s ním důstojně a opravdově a nezabránilo nám v tom ani špatné počasí. Vzpomínka na něj a na spolupráci s ním zůstala živá celé muzice až do skončení její existence.
Poznámka redakcie: Článok súčasne vychádza v piatom tohtoročnom čísle časopisu Malovaný kraj; tento národopisný a vlastivedný časopis Slovácka vychádza nepretržite už 65 rokov od r. 1946.